Výchova jako předmětu pedagogické vědy

Výchova je činnost specificky lidská svou záměrností, cílevědomostí organizovaností a institucionalizovaností Výchova byla chápána různými filozofickými směry různě:
Pedagogický tradicionalismus - chápe výchovu jako předávání kulturních tradic, orientace na minulost, historii.
Pedagogický utopismus - chápe výchovu jako realizaci smělých představ o obrodě společnosti, přeceňuje možnosti výchovy.
Pedagogický nihilismus - výchova není možná

Hlavní znaky výchovy

1. Záměrnost (související jsou pojmy cílevědomost, plánovitost, soustavnost, systematičnost, které vlastně blíže určují kvalitu této záměrnosti):
• intencionalní působení = působení subjektu na jiný subjekt s určitým (výchovným) záměrem, v určitých intencích, organizovaně, institucionálně, záměrnost je primární.

• funkcionální působení = tam, kde se nejedná primárně o výchovné působení, není kladen cíl pozitivního vlivu na osobnost druhého - média, okolí, společnost, party, pracovní prostředí. Často silnější než intencionální vlivy,

2. Rozvojetvornost - má vést k rozvoji jedince.

3. Dlouhodobost - významných a stabilních výsledků lze dosáhnout pouze dlouhodobým, soustavným působením, výchova nese ovoce až po letech, měsících.