Žák a učení

Učení probíhá po celý život jedince a je přiřazováno k základním autoregulačním mechanismům, na jejichž základě se formuje vědomí, chování a osobnost jedince. Společnost vymezila pro učení časové období (školní věk), které následuje po období hry a předchází období práce. Učení však prolíná každou hrou i prací. Výsledkem učení jsou změny ve vědomostech, dovednostech, činnostech, chování, osobnosti. Každá změna však nemusí odrážet vliv učení, může být způsobena zráním nervové soustavy, únavou, náladou apod.

Učení se vymezuje nejčastěji ze dvou hledisek. Učení v širším pojetí chápeme jako proces, ve kterém si jedinec osvojuje individuální zkušenost. Tato definice učení zahrnuje všechny situace, činnosti, zpracování a uložení informací, se kterými se jedinec setká během svého života a jejich výsledkem je změna chování, jednání, vědomostí, dovedností a osobnosti učícího se jedince. Učení v užším pojetí se vztahuje k řízenému učení ve školních podmínkách. Chápe se jako záměrné a systematické získávání vědomostí, dovedností a návyků, rozvíjení poznávacích schopností, postojů, hodnot, osobnostních vlastností a formování chování a jednání. Pro toto učení jsou typické institucionální podmínky (systém školního vzdělávání), může však nabývat i formu sebevýchovy a sebevzdělání. Ve školních podmínkách dochází ke složitým interakcím mezi učitelem, žákem a učivem. Učitel působí na žáka buď přímo, nebo prostřednictvím školních pomůcek. Výsledkem těchto interakcí je akt učení, který má určitý efekt, jenž zpětně působí na žákovo učení. Školní situace jsou předem připravené, staví před žáka vybrané cíle, které musí zvládnout. Motivace je navozována učitelem zvnějšku. Učitel musí „donutit“ žáka k tomu, aby si prostřednictvím učení osvojil učivo, a tím se sám měnil, zdokonaloval. Žák si často cíle učitele nemusí uvědomovat a také se nemusí měnit tak, jak by chtěl učitel. Vzhledem k různým deformacím, které se mohou objevit v interakci mezi učitelem a žákem a v procesu motivace, nemusí žák cíle učení interiorizovat, ale může je chápat spíše jako nutné zlo. V tom případě bere učení jako formální požadavek, který je nutno splnit, aby se vyhnul trestu. Není třeba zdůrazňovat, že cíle vzdělání a sebevýchovy jsou v těchto případech silně narušeny a neodpovídají požadavkům na rozvoj osobnosti žáka.