Dějiny diplomacie - vypracované otázky

1. TRADIČNÍ UNIVERSALISMUS V MEZINÁRODNÍCH VZTAZÍCH

Pravoslavný universalismus
Čerpá z dědictví východořímské říše, později Byzance. Křesťanská církev se na východě prosadila dřív než na západě, ovšem vývoj zde byl podstatně jiný. Církevní patriarchové byli pod kontrolou státní moci a nemohli provádět samostatnou politiku. V byzantské říši byl rozhodujícím činitelem císař (basileos), o nezávislosti církve nemohlo být řeči. Soustředění moci politické a duchovní v rukou jednoho člověka - césaropapismus.
Křesťanství východního typu se rozšířilo na Rusi - kyjevský velkokníže Vladimír přijal v Byzanci křest roku (rozhodoval se mezi monoteistickými náboženstvími islámem, judaismem a křesťanstvím)
Zlom nastal kolem poloviny 15. století. Pod rostoucím tlakem Osmanské říše hledala oslabená Byzanc spojence na západě a přistoupila k dohodě s papežem. Roku 1439 byla ve Florencii uzavřena tzv. florentská unie, v níž Řekové přijali římskokatolické doktríny týkající se papežského supremátu ad. Tím sice byla připravena půda pro znovusjednocení církve, ale žádná strana nevládla prostředky, kterými by mohla dohoda být naplněna. Rusové nikdy unii neuznali. Když roku 1453 Osmané dobyli Cařihrad, Byzanc padla a řecký patriarchát se dostal do zajetí. V tu chvíli přešlo duchovní dědictví Byzance na Moskevskou Rus. Ruští vládci začali této skutečnosti obratně využívat - Ivan III. se oženil s neteří posledního byzantského císaře, čímž neobyčejně vzrostla jeho prestiž. Roku 1493 si osvojil titul „vládce vší Rusi“, a nepokrytě dával najevo, že aspiruje na dědictví byzantské říše - a to nejen ve smyslu duchovním, ale i politickém. O něco později, na počátku 16. století, se v Moskevské Rusi zrodila ideologie třetího Říma (jejím původcem mnich Filofej ze Pskova): „dva Římy padly, třetí žije, a čtvrtého již nebude“. Tato idea hlásala totální podřízení veškerého křesťanstva carovi a nesmiřitelný odpor vůči římskokatolické církve.