Hledej
Zobraz:
Univerzity
Kategorie
Rozšířené vyhledávání
12 663
projektů
Římské právo - zpracované otázky
«»
| Přípona .doc |
Typ vypracované otázky |
Stažené 3 x |
| Velikost 1,1 MB |
Jazyk český |
ID projektu 3605 |
| Poslední úprava 09.06.2014 |
Zobrazeno 1 804 x |
Autor: redsun |
Sdílej na Facebooku |
||
| Detaily projektu | ||
- Cena:
10 Kreditů - kvalita:
89,5% -
Stáhni
- Přidej na srovnání
- Univerzita:Západočeská univerzita v Plzni
- Fakulta:Fakulta právnická
- Kategorie:Humanitní vědy » Právo
- Předmět:Římské právo
- Studijní obor:-
- Ročník:2. ročník
- Formát:MS Office Word (.doc)
- Rozsah A4:161 stran
1.1. Význam studia římského práva
Římské právo (původně právo malé latinské obce, později středomořské moci a posléze světové říše) bylo kvalitativně odlišné od práv všech ostatních starověkých společností. Římané velmi záhy odlišili normy právní od norem náboženských a mravních, položili základy právní vědy a vytvořili logickou soustavu práva, která se uplatila v praktickém životě a postihovala i nově vzniklé sociální potřeby. Proto se římské právo stalo právem pokrokovým a právem vyššího kvalitativního stupně.
Pro dnešní právní vědu má římské právo zásadní význam teoretický (zvláště v oblasti občanského, procesního, trestního i mezinárodního práva). Právníci i teoretici státu zde stále narážejí na různé římské prvky, pojmy, termíny atd.., které v moderním právu přežívají buď naplno nebo v podobě pozměněné. Římské právo tak tvoří základ evropské právní kultury.
Pro soudobou společnost je ze všeho nejdůležitější didaktický a dále politický, historický a odborně právní význam římského práva. Římské právo nás tedy učí odborně postavit, rozvinout a vyřešit právnický problém, tj. učí správně myslet a tvořit.
1.2. Založení Říma, doba královská (asi 753 - 510 př.n.l)
Na území, kde vznikl Řím, žily tři etnické skupiny - Latinové, Sabinové a Etruskové. Nejpočetnější a nejdůležitější byli Latinové, obyvatelé vesnice Pagus.
Etruskové jsou dodnes obestřeni mnoha tajemstvími, jejich písmo nebylo dosud rozluštěno, užívali tzv. podzemní města - pohřebiště. Byli z kmenů na nejvyšší úrovni. Začali zřizovat nový typ organizace - městský stát (civitas), ten sebou přinesl i nový typ práva a politiky. K prvním etruským centrům patří Florencie, Bologna, Miláno, Kapua. Do doby expanze Etrusků do střední Itálie lze vložil založení Říma. Jak to skutečně bylo, můžeme poznat jednak:
z legendy (nejisté, nepřesné, zkreslené) - Římský historik Titus Livius (píšící počátkem doby císařské) napsal na přelomu letopočtu „Dějiny Říma (Ad urbe conditia, dochovalo se pouze 7 svazků, přeloženo i do češtiny)“, v nich vyložil legendární založení Říma. Mělo se tak stát roku 753 př. n .l. a za zakladatele je označován Romulus (jeden ze dvou bratrů, potomků řeckého hrdiny Aenea, kteří byli vychováni vlčicí). Řím byl založen na sedmi pahorcích (tzv. Septimontium) a bylo to území o velikosti asi 16 ha (dnešní Palatinum). Romulus dal základ i určitým orgánům (rozdělením obyvatelstva vytvořil lidová shromáždění), sám se stal prvním králem.
Římské právo (původně právo malé latinské obce, později středomořské moci a posléze světové říše) bylo kvalitativně odlišné od práv všech ostatních starověkých společností. Římané velmi záhy odlišili normy právní od norem náboženských a mravních, položili základy právní vědy a vytvořili logickou soustavu práva, která se uplatila v praktickém životě a postihovala i nově vzniklé sociální potřeby. Proto se římské právo stalo právem pokrokovým a právem vyššího kvalitativního stupně.
Pro dnešní právní vědu má římské právo zásadní význam teoretický (zvláště v oblasti občanského, procesního, trestního i mezinárodního práva). Právníci i teoretici státu zde stále narážejí na různé římské prvky, pojmy, termíny atd.., které v moderním právu přežívají buď naplno nebo v podobě pozměněné. Římské právo tak tvoří základ evropské právní kultury.
Pro soudobou společnost je ze všeho nejdůležitější didaktický a dále politický, historický a odborně právní význam římského práva. Římské právo nás tedy učí odborně postavit, rozvinout a vyřešit právnický problém, tj. učí správně myslet a tvořit.
1.2. Založení Říma, doba královská (asi 753 - 510 př.n.l)
Na území, kde vznikl Řím, žily tři etnické skupiny - Latinové, Sabinové a Etruskové. Nejpočetnější a nejdůležitější byli Latinové, obyvatelé vesnice Pagus.
Etruskové jsou dodnes obestřeni mnoha tajemstvími, jejich písmo nebylo dosud rozluštěno, užívali tzv. podzemní města - pohřebiště. Byli z kmenů na nejvyšší úrovni. Začali zřizovat nový typ organizace - městský stát (civitas), ten sebou přinesl i nový typ práva a politiky. K prvním etruským centrům patří Florencie, Bologna, Miláno, Kapua. Do doby expanze Etrusků do střední Itálie lze vložil založení Říma. Jak to skutečně bylo, můžeme poznat jednak:
z legendy (nejisté, nepřesné, zkreslené) - Římský historik Titus Livius (píšící počátkem doby císařské) napsal na přelomu letopočtu „Dějiny Říma (Ad urbe conditia, dochovalo se pouze 7 svazků, přeloženo i do češtiny)“, v nich vyložil legendární založení Říma. Mělo se tak stát roku 753 př. n .l. a za zakladatele je označován Romulus (jeden ze dvou bratrů, potomků řeckého hrdiny Aenea, kteří byli vychováni vlčicí). Řím byl založen na sedmi pahorcích (tzv. Septimontium) a bylo to území o velikosti asi 16 ha (dnešní Palatinum). Romulus dal základ i určitým orgánům (rozdělením obyvatelstva vytvořil lidová shromáždění), sám se stal prvním králem.
Klíčová slova:
společnost
shromáždění
římské právo
Justinián
ius gentium
ius naturale
fiducia
pignus
donatio
patria potestas
Obsah:
- 1. Význam studia římského práva, založení Říma, jednotlivá období římských právních dějin
2. Literární prameny, římští spisovatelé důležití pro studium římského práva (Livius, Suetonius, Tacitus, Cicero, Prokopios)
3. Produkční prameny římského práva (lex, plebiscitum, senatusconsultum, císařské konstituce, edikty magistrárů, responsa prudentium)
4. Poznávací prameny římského práva (Lex XII Tabularum, Fragmenta iuris Romani Vaticana, Pauli sententiae, Titul ex corpore Ulpiani, Scholia Sinaitica, Gai Institutiones, Codex Gregorianus, Codex Hermogenianus, Codex Theodosianus, citační zákon z roku 426, Edictum Theodorici, Lex Romana Visigothorum, Lex Romana Burgundionum, Corpus Iuris Civilis)
5. Římské náboženství, jednotlivé kněžské sbory a jejich úkoly, vývoj postoje římského veřejné moci ke křesťanskému náboženství
6. Gaiovy Instituce, jejich obsah a význam pro poznání klasického římského práva
7. Císař Justinián, život a právní dílo
8. Recepce římského práva ve středověku a novověku, škola glosátorů a komentátorů, mos gallicus a právní humanismus, usus modernus pandectarum, přirozenoprávní škola, německá historická škola
9. Ius ve svých různých významech (základní pojmy římskoprávního pohledu, právo objektivní a právo subjektivní, právní norma, právní vztah, právní činy, právní jednání), postoj klasických římských právníků k právní teorii a k obecným definicím
10. Vztah mezi ius civile, ius gentuim a ius naturale (podle Gaia a podle Justiniána), rozdíl mezi ius a fas, mezi ius publikum a ius privatum, mezi ius civile a ius praetorium
...
...
...
33. Pactum (rozdíl mezi pactum a contractus); quasi-kontrakty: legatum per damnationem, pollicitatio, votum, negotiorum gestio, tutela impuberis, indebiti solutio, condictio (c. ob rem dati non secuta, c. ob turpem vel iniustam causam, c. sine causa), communio incidens
34. Delikty (furtum, bona vi rapta, iniuria, damnum iniurai datum) a quasi-delikty (effusum et deiectum, positum et suspensum, nautae-caupones-stabularii, iudex qiu litem suam fecit, adversus mensorem qui falsum modus dixerit, si quis servum corruperit, actio sepulchri violati, adversus publicanum).
35. Historický vývoj římské hereditas a její různé podoby od nejstaršího období po klasickou závěť (testamentum calatis comitiis, testamentum in procinctu, familiae mancipatio, testamentum per aes et libram); vnější podoba a vnitřní členění klasické římské závěti (heredis institutio, substitutiones etc..); typy legátů a zákonodárství upravující legáty (leges: Furia testamentaria, Voconia, Falcidia), fideicomissum
36. Druhy dědiců (heredes sui et necessarii, necessarii, extranei vel voluntarii); způsoby přijímání dědictví (cretio, pro herede gestio); bonorum possessio, in iure cessio hereditatis, hereditas iacens
37. Donatio, mortis causa donatio
38. Podoby manželství v ŘP a jejich historický vývoj (confarreatio, coemptio, matrimonium sine manu)
39. Zásnuby a arrhae sponsaliciae; možnosti zrušení manželství a rozvod v ŘP
40. Majetkové vztahy mezi manžely (věno, donatio propter nuptias); mimomanželské formy soužití, jejich příčiny a důsledky (concubitus, contubernium)
41. Patria potestas - význam a obsah, možnosti nabývání a ztráty; otcova moc nad syny, otroky, osobami in manu a in causa mancipii
42. Osoby siu iuris s omezenou schopností právního jednání: tutela, cura