Vypracované okruhy ke zkoušce z Mikrobiologie

MIKROORGANISMY
Jednobuněčné, jen mikroskopicky (popřípadě elektronmikroskopicky) viditelné organismy rostlinného, popřípadě živočišného původu. Řadí se mezi ně převážně bakterie, viry, plísně, kvasinky (houby) a prvoci. Od ostatních živých organismů se liší nepatrnou velikostí, tvarovou mnohotvárností (polymorfismem), způsobem a rychlostí množení a specifickým metabolismem. Mikroorganismy vytvářejí různorodé soubory lišící se velikostí, tvarem, biologickými vlastnostmi a vztahem k hostiteli. Některé jsou významné v přírodě, neboť zabezpečují koloběh důležitých prvků mezi organismy a atmosférou. Mnohé se používají v průmyslu. Některé produkují důležité látky, například vitamíny, antibiotika. Některé mikroorganismy jsou původci různých onemocnění (patogenní mikroorganismy).

HLAVNÍ SKUPINY MIKROORGANISMŮ:
VIRY (nebuněčné)
Jsou nebuněčné organismy, nepatří do žádné říše ani nadříše. Zakladatel virologie - D. I. Ivanovsky, objevitel mozaiky tabáku (1892)
Viry jsou schopné se rozmnožovat pouze v hostitelských buňkách, jsou tedy vnitrobuněční parazité. Nemají vlastní aparát pro syntézu bílkovin (ribozómy a tRNA) a ani vlastní metabolický aparát. Virus bývá označován jako infekční nukleová kyselina, jejíž biologické chování je úzce spjato s biologií hostitelské buňky. Viry bakterií se nazývají bakteriofágy. Jednotlivá částice viru schopná infikovat buňku a množit se v ní se nazývá virion. Velikost virionů je 20 až 400 nm. Uvnitř virionu se nachází nukleová kyselina (buď RNA, nebo DNA). Podle toho rozlišujeme RNA-viry (většina rostlinných virů) a DNA-viry (živočišné viry). Okolo nukleové kyseliny je bílkovinný obal (kapsid), sestávající z makromolekul bílkovin (kapsomer). Struktura kapsidu je geometricky pravidelná. Některé viriony mají uvnitř kapsidu kromě nukleové kyseliny ještě jeden nebo několik enzymů, potřebných k zahájení své reprodukce uvnitř hostitelské buňky. Některé viriony mají okolo kapsidu ještě membránový obal tvořený bilkovinami a fosfolipidy. Virové bílkoviny jsou vždy specifické a udělují viru antigenitu.
LYTICKÝ CYKLUS: Způsobí vyčerpání buňky, která se rozpadne.
LYZOGENNÍ CYKLUS: Virion se stává na omezenou dobu součástí chromosomu hostitelské buňky, zpravidla buňce nevadí

Rozmnožování virů: rozmnožovací cyklus se dělí na: fázi adsorpce virové částice na hostitelskou buňku; fázi pronikání (penetrace) viru do buňky; fázi eklipsy, tj. dobu od proniknutí viru do buňky do doby tvorby nových virových částic; fázi maturace, tj. dozrávání virových částic; fázi eluce, tj. uvolňování virových částic z buňky. Pro tvorbu nového virového potomstva je rozhodující syntéza virových nukleových kyselin a bílkovin. Existují různé způsoby replikace virů podle typu genomové nukleové kyseliny, například pro viry s jednovláknitou DNA, dvouvláknitou DNA, jednovláknitou RNA a podobně. Z hlediska účinku virů na hostitelskou buňku může mít rozmnožování virů za následek: a) rozpad buňky (cytopatický efekt); b) hyperplazii buněk s následnou smrtí buňky; c) nádorovou transformaci, tj. ztrátu kontroly růstu postižených buněk; d) nebo nezpůsobí žádnou (zřetelnou) změnu napadené buňky.