Vypracované tematické okruhy ke zkoušce z Alternativní pedagogiky

1. Reformní pedagogika, edukační metody ve školách pokusných a reformní (1900 - 1939)

Začátek 20. stol. s těžištěm ve 20. - 30. letech. Reformní pedagogika jako celosvětový jev.
1. progresivismus - v angl. zemích
2. aktivismus - Itálie
3. reformismus - v něm. mluvících zemích
4. nová výchova - ve frankofonních zemích, hnutí „Nové školy „

Historie: mírová úsilí ve společnosti
požadavek změnit školu, ale také životní styl
snaha nabídnout světu lepší školu a společnost
pedocentrismus jako zákl. orientace výchovy
změny byly zaměřeny pouze na základní školu
výchozí idea : Volná škola ( J. J. Rousseau )
Princip globalismu ( jev jako celek ) , proti atomizaci učiva
Princip individualizace - každý jedinec má jiný přístup, jiné potřeby a možnosti
Princip diferenciace - kvalitativní a kvantitativní ( jednotná škola byla diferencována vnitřně na skupiny A, B, C, D )
Princip samostatnosti a aktivity
Princip činné a pracovní výchovy - projektová metoda, problémové vyučování
Problém, který budeme řešit vlastním přičiněním i mimo prostory školy = životné, celostné učení; vědomosti použijeme v praxi.

Reformní pedagogika:
je zdrojem alternativního myšlení u nás
vznikla ve 20. - 30. letech v celém světě
u nás se vyvíjely alternativní školy jinak než v ostatních zemích

Volná škola ( J. J. Rousseau ) : výchova přirozených následků, dítě se do ničeho nenutí, svobodná a přirozená výchova
Pedocentrismus → dělat jen to, co dítě chce.

Některé výtky tradiční škole:
1. nerespektování zvláštnosti osobnosti dítěte
2. zaměření na aktuální výkon
3. soustředění se na chybu
4. nevhodné předávání informací ( přednášením učiva, frontální vyučování )
5. málo aktivního podílu dětí na vyučování a práci školy
6. preferování vědomostí a faktů před city, prožitky a pohybovými dovednostmi
7. centrem školy je učitel, učivo, nikoliv žák
8. vyloučení vzájemné spolupráce žáků
9. málo ohledů k potřebám žáka
10. autoritativní, mocenský postoj učitele